Pokud politik slíbí, že občanům dá peníze, znamená to, že nejprve od občanů vybere více peněz, aby měl co navíc rozdávat, ale i potom rozdá méně peněz, než vybral.

Politik se v prvé řadě tváří, jakože disponuje jakýmsi bezedným kouzelným měšcem, ze kterého je možné rozdávat zbídačeným občanům peníze. A že důvod, proč se z něj zatím ještě nerozdávalo, je ten, že to současní politici nechtějí dovolit, zatímco on sám by rozdával plnými hrstmi, jen kdyby byl zvolen. Realita je taková, že kouzelný měšec neexistuje, protože zdroje příjmů státní pokladny jsou daně od občanů. Jediný způsob, jak dát občanům víc peněz, je nebrat jim je. Politik na to však jde od lesa, a slíbí tedy alespoň těm "nejpotřebnějším", těm s nízkým příjmem, kterých je nejvíce, že je zvýhodní na úkor té menší skupiny občanů, kteréžto voličské hlasy rád obětuje, protože jich je méně.

Politik vysvětlí, že peníze vezme jen těm bohatým a rozdá je zbytku, a to za skandování jeho voličů: "Berte bohatým!". Ale protože bohatých je jen 10%, politik nakonec vezme té 90% skupině "potřebných", protože tam jsou potřebné finanční zdroje a této skupině jsou daně strhávány přímo ze mzdy, politik k nim tedy má i nejsnadnější přístup. Nehledě na fakt, že politik dobře ví, že vezme-li bohatým, ti přestanou vyvíjet svou činnost, která je hybnou silou prosperity celého státu a tvůrcem pracovních míst. Prosadí-li nakonec politik zákony, které skutečně budou brát bohatým, prvním efektem je, že volič-"Berte bohatým" je náhle nezaměstnaný, protože jeho "bohatý" zaměstnavatel se rozhodl, že se mu nadále jeho extra úsilí nevyplatí, když mu jeho zaslouženou odměnu vláda na konci vezme. Na syndrom "Berte bohatým" nakonec vždy doplatí peněženka těch, kteří toto chtěli.

Dejme si pozor. Buďme vnímavý na politiku slibování rozdávání peněz v jakékoli formě. Kdo slibuje rozdávání peněz, zpravidla mu jde jen o to, aby byl zvolen, protože na peníze neinformovaní lidé slyší. Realita je taková, že zvýšení životní úrovně občana se děje jako vedlejší produkt správného nastavení pravidel pro podnikání. Podnikání je v kapitalismu tím zdrojem prosperity. Nic jiného!
A co je to podnikání? Podnikání v překladu znamená - sám poskytovat druhým výhody, za které obdržím za odměnu od druhých peníze, které utratím za výhody, které mi poskytují druzí.
(Vsuvka: Čím rychleji peníze putují ode mne k vám, a od vás ke mně, za ony výhody, které si vzájemně poskytujeme, tím větší hodnotu tyto peníze mají.) Přímé zlepšení finanční situace občana je mimo přímou kontrolu politika jako takového. Pamatujme na to, je to něco, co zkrátka nelze slíbit, protože nelze přijmout zákon ve znění, že od zítřka se všichni budou mít povinně dobře. Je rozumné volit politika, který se v programu nesoustřeďuje na přídavky, valorizace, dorovnávání, navyšování nebo "spravedlivé" přerozdělování, ale potilika který prezentuje systémy a pravidla, která chce prosadit a která jsou v souladu s přírodními zákony, že kdo se snaží, má více než ten, který se pouze veze.

Jistě, všichni bychom se nejraději vezli. Ale pokud už máme takovou ambici, nechme, ať ti, kteří produkují a organizují, to mají co nejjednodušší. Ať jsou z toho beze všeho nechutně bohatí. Oni budou spokojení, budou dále tvořit a více organizovat, a tím způsobí, že naše české peníze budou mít vyšší hodnotu. Potom i ti, co se vezou, si se stejným platem budou moci koupit mnohem více věcí. Což je ostatně to, co si ve skutečnosti všichni přejeme. Nepřejeme si více bezcených bankovek, všichni si přejeme mít možnost koupit více věcí za shodné bankovky. Důkaz, že i ti, co se raději jen vezou, mají lepší životní úrověň v tom státě, kde je v první řadě podporováno podnikání? - Životní úroveň průmerného občana ekonomicky vyspělého státu versus životní úroveň průměrného občana komunistické Číny nebo Kuby. Je tam rozdíl? Funguje tento princip? Kde byste žili raději?

Příklad. Pokud něco kupuji za své peníze, záleží mi na nízké ceně a na vysoké kvalitě, protože to budu sám používat a jsou to mé těžce vydělané peníze.
Pokud kupuji za své peníze dárek např. pro kolegu v práci, záleží mi na nízké ceně, ale protože to nebudu sám používat, už mi příliš nezáleží na kvalitě.
Pokud kupuji za cizí peníze, řekněme peníze od šéfa z firemní pokladny, abych koupil prezent pro jeho obchodního partnera, nezáleží mi jak vysokou částku utratím ani mi nezáleží na kvalitě toho, co kupuji. - Toto je případ vládního úředníka, který má za úkol utratit cizí peníze za věci, které sám nebude používat. Proto zpravidla nakoupí předraženou veteš. Přestože to nemusí být jeho cíl, situace ho k tomu vede. Dostane-li dokonce procenta (myšleno úplatek) od nějakého subjektu, kterému svěří státní zakázku, je o to víc motivován, aby za ni utratil co nejvíce peněz, které nejsou jeho. (Z daného i vyplývá, proč soukromé nemocnici stačí mnohem nižší rozpočet k poskytnutí shodných služeb, než státní nemocnici. Utrácené peníze někomu patří a pan majitel si pohlídá, aby mu je někdo jen tak neefektivně vyhazovoval, protože jsou jeho, stará se tedy zodpovědně.)

Ale pozor. S oním postojem při utrácení cizích peněz za věci pro třetí stranu nelze nic dělat, vláda vybrané peníze vždy utratí neefektivně za pochybnou kvalitu. Ale je to důvod, proč je pro celý stát výhodnější, aby vláda raději peníze ponechala občanům, kteří z jejich hodnoty vytěží maximum, protože jsou jejich, a proto se starají. Kdykoli politik slíbí, že nám to chce usnadnit a naše peníze efektivně přerozdělit za nás, víme, co si o tom myslet.
Veřejné finance mají navíc jednu unikátní zvláštnost, že lze dokonce utratit více peněz než je v pokladně. Pokud by soukromá nemocnice konstantně nakupovala více, než kolik má peněz v pokladně, tak ji nakonec zavřou. Vládu ale jako instituci nikdo zavřít nemůže. Proto i ten nejhorší hospodář na světě může spravovat státní peníze, protože i když už žádné nejsou, stále lze utrácet dál. Zvednutím ruky dokáže politik občany zadlužit několik generací dopředu. Viz graf ze cvičení níže.

Legálně je to v socialismu nemožné, neboť jakýkoli nadstandard vláda ukradne pro sebe. Jediný způsob je tedy "rozkrádání socialistického majetku", neboli být zloděj. Komunisté, kteří se za minulé éry stali experty na rozkrádání státního majetku ve velkém, používají naučené principy dále, jen získali nové označení "tuneláři".
Mít se v socialismu alespoň o něco lépe, je možné pouze, budeme-li co možná nejvyšší státní úředník, neboť v socialismu je člověk placen za to jaké má postavení, ne za to, co dobrého pro ostatní vytvořil.

Jediný způsob, jak se občan může mít skutečně dobře ve státním zřízení umožňující svobodné podnikání, je být užitečný co největšímu počtu lidí.

Čím většímu počtu lidí svou činností sloužíte, tím jste sami bohatší. Důvod, proč zaměstnanec nemůže být bohatý je ten, že slouží pouze jednomu člověku, a tím je jeho zaměstnavatel. Je-li však jeho zaměstnavatel hudební vydavatel, který svou činností přináší "radost" z hudby stovkám tisíc lidí do jejich domovů, potom pan hudební vydavatel bude velmi bohatý. Bude bohatý úměrně k počtu lidí, pro které je svou činností užitečný.

Od vlády bychom vždy měli chtít hlavně to, abychom měli možnost volby, co se svým životem chceme udělat. A k tomu potřebujeme, aby nám co nejméně sahala na naše peníze, a aby se nám nesnažila vnucovat to, co je podle ní pro nás dobré, protože na to vždy doplatíme. Štěstí každého jednotlivce leží v jeho vlastní snaze, vláda nám může vždy maximálně zajistit, abychom nezemřeli, jsme-li zcela na dně. Slibuje-li politik cokoli navíc, je jen podvodník anebo idealista, který nám v konečném důsledku naši cestu za štěstím ještě ztíží.

Opravdu smutné ale je, že všichni lidé přinucení komunismem pracovat výhradně pro stát, měli za svůj život vládou zakázáno se jakkoli zajistit na stáří. Měli zároveń slíbeno, že až zestárnou, stát se o ně postará skrze důchod. Pravidla se s pádem komunismu změnila a zodpovědností vlády již není zajistit svým občanům pěkné stáří, nyní je to zodpovědnost každého jednotlivce. Stát opět může jen zajistit, abychom jako staří nezemřeli na ulici. Ale protože současní důchodci skutečně neměli nejmenší příležitost za svůj život cokoli vytvořit, co by je nyní živilo, tito vážení lidé v letech proto vždy snadněji půjdou za politikem, který jim slíbí, že vybere více peněz od bohatých a dá je jim. Jenže..

Pokud politik opravdu vezme bohatým a tyto peníze dá na důchody, potom pan bohatý podnikatel jen zvýší cenu svého zboží, aby byl na svém a důchodce je na tom stále stejně špatně. Pan politik se pak bude bít v prsa, že splnil, co slíbil, přestože nic nevyřešil, důchodce se má stále stejně špatně. Protože politikovo řešení zkrátka nevede k potřebným výsledkům.

Ten jediný zbůsob, jak dlouhodobě zvýšit životní úroveň toho nejchudšího ve státě, je zvýšit životní úroveň celého státu, a jediní tahouni, kteří toto fyzicky realizují, jsou právě podnikatelé. Přitom nerozumná vláda jim zpravidla hází klacky pod nohy, zatímco chytrá vláda si tyto tvůrce blahobytu státu hýčká.
Na základě výše vysvětlených principů si nyní zkusme sami odhadnout, který úsek grafu je výsledek pravicového způsobu spravování věcí a který úsek grafu je výsledek levicového způsobu správy státu a veřejných financí. Pozor! Oba tábory shodně tvrdí, že ten jejich způsob je ten správný! (Nápověda: Řešení úlohy lze odvodit za použití vysvětlujících grafů ze začátku této stránky.)

Přestože můžeme mít třeba pocit, že není jediný politik, jehož osobnost a charakter by vyčnívala a byl tedy "hoden" našeho hlasu, je životně důležité si alespoň zvolit směr, kterým chce daná politická strana směřovat, zda do prava nebo do leva.

A určitě nevolme politika, který si svou funkci plete se správcem našich peněz a zaměřuje na tuto minoritní oblast všechnu svou pozornost. Politik je tu od toho, aby nastavoval správná pravidla, která vedou k prosperitě státu, ale samozřejmě musí dopředu vědět, jaká rozhodnutí mají jaké důsledky.

Je pravda, že takových mnoho není, je mnoho "docentů" ekonomie z dob diktatury proletariátu, kteří dělají věci tak, jak se dělali ve státem řízeném hospodářství, a ono to, světe div se, v prostředí volného trhu nefunguje. Je mnoho ideologů, kteří fylosofují nad tím, jak za druhé vytvořit ráj na zemi, ale neví, jak toho dosáhnout, dokud nebudou mít k dispozici moc diktátora, který má všechno a všechny pod kontrolou.
Existuje málo vzdělaných lidí ve věci vedení státu k prosperitě. Stačí poslouchat politika, co říká mezi řádky. Vtírá se do přízně voliče tím, že slibuje, co volič chce slyšet? A když už, opravdu plní, co vtíravě slíbil? A když už plní, co slíbil, má se volič skutečně lépe, nebo byl podveden, protože vedlejší efekty mu pro změnu uškodily v jiné oblasti jeho života? Nabízí politik řešení, které dává opravdu smysl, nebo jen vytlouká klín klínem, hlavně aby byl na oko oblíbený a udržel se co nejdéle? Jakou máme jako občané rozlišovací schopnost? Jakou máme pamět? A hlavně. Máme zodpovědnost sami ke svému životu, nebo chceme po státním úředníkovi, aby za nás zařídil, abychom se měli dobře? Ale který politik je Harry Potter...